Jdi na obsah Jdi na menu

27. 3. 2014

Čas čarodějnic: Čarodějky, upíři a démoni trochu jinak. Nebo ne? 

 

 

cas-carodejnic.jpg

 

 

  Název: Čas čarodějnic

 

  Série: All Souls Trilogy 1

 

  Autor: Deborah Harkness

 

  Nakladatelství: Knižní klub

 

  Datum vydání: listopad 2011

 

 

Čas čarodějnic je první díl z plánované trilogie All Souls z pera historičky a milovnice vína Deborah Harknessové.

Diana Bishopová je mladá, úspěšná akademička, která se zabývá studiem historie alchymie – a shodnou okolností je taky poslední z rodu mocných čarodějek, jejichž původ sahá až k procesům v Salemu. Její schopnosti jsou ale silně nestálé a nepředvídatelné, což vedlo k tomu, že se Diana s nadpřirozeným světem bytostí rozešla a vybudovala si kariéru jako historička. To se ovšem změní ve chvíli, kdy si náhodou – která není až tak náhodná – v knihovně vypůjčí Ashmoleovův svazek č. 728. Knihu, která je pokládána za ztracenou – a po které touží všechny bytosti, protože má obsahovat nesmírná tajemství.

Jednou z těchto bytostí je i slavný a tajemný historik Matthew Clairmont, který je shodou okolností upír. Jenže časem začne víc než po mocném a tajemném svazku toužit po ženě, která mu ho může pomoci najít – po Dianě Bishopové. Po čarodějnici, po níž toužit nesmí, protože vztahy mezi bytostmi jsou přísně zakázaná. Jenže ona navzdory všem zákazům jeho city opětuje…

Času čarodějnic jsem byla nadšená – prvních sto sedmdesát stran. Deborah Harknessová má skvělý styl – je to nejspíš dar určité skupiny historiků, že umí tak skvěle a komplexně psát. Líbilo se mi zasazení do akademického světa, který autorka důvěrně zná, takže ho nechala před mýma očima doslova ožít. Stejně tak zajímavé a inovativní bylo i pojetí bytostí – upírů, čarodějů a démonů, které mělo daleko k běžným klišé. Vědecké bádání po tajemném Ahsmoleově svazku č. 728 okořeněné pomalu se rozvíjejícím vztahem mezi Dianou a Matthewem, prosté většiny klišé a bezhlavých honiček na život a na smrt, mě uvrhlo v nadšení, jako už dlouho žádná kniha. O to hlubší a větší zklamání mě čekalo na zbývajících tři sta stranách.

Jakmile se děj přesunul z Anglie do Francie, a z knihovny do akčnějšího modu, skvěle napsaná a originální kniha se najednou proměnila v klišé, za které by se nemusela stydět ani nějaké upírská romance pro náctileté. Z okouzlujícího, tajemného a na upíra docela rozumného Matthewa se stal dominantní pitomec, který před Dianou skrývá řadu tajemství – a to i velmi důležitých a ošklivých tajemství – a zcela bezostyšně ji oblbuje polopravdami a polovičatými vysvětlení. Diana se zase z úspěšné historičky proměnila v typickou Mary Sue, kdy sice získává jednu úžasnou čarodějnickou schopnost za druhou, ale přitom se dostává do potíží a očekává, že ji z nich vyseká její princ – pardon – upír.

Deborah Harknessová se očividně rozhodla, že pátrání po Ashmoleově svazku a tajemství, která obklopují Dianinu minulost, jsou s romantickou zápletkou pro knihu, která má přes pět ses stran, málo. Takže ve zbylých dvou třetinách nám přinesla náhled do světa bytostí, Dianiny pozoruhodné schopnosti, tajemství jejích rodičů, trochu fanatickou Kongregaci, která dohlíží na to, aby bytosti mezi sebou nenavazovali romantické vztahy, spárování na celý život, Matthewovu tragickou minulost, nějakou tu akci a tajemný řád středověkých rytířů a nakonec i cestování časem.

Ne, že by to bylo špatně napsané, nebo vymyšlené – to, že je Deborah Harknessová historička jí tu hraje do karet, ale čeho je moc, toho je příliš. Chvílemi jsem si říkala, co se tam objeví příště? Merlin? Svatý grál? Naštěstí tak daleko to nedospělo, ale až tak moc tomu nejspíš nechybělo.

Kromě překombinovaného děje a razantní změny charakterů Diany a Matthewa zůstává největší slabinou druhých dvou třetin knihy právě romantická zápletka, které je tak osudová a klišoidní, že by se za ni nemuselo stydět ani Stmívání. Celý ten rychle vygradovaný vztah do konce života – nebo v tomto případě možná na věčnost – spárování, které vzniklo dle mého na základě pár polibků a doteků na veřejnosti a Matthewovo pozoruhodně edwardovské odmítání sexu, mě chvílemi málem přinutilo bezmocně si rvát vlasy z hlavy. Moje frustrace byla o to hlubší, o co bylo prvních sto sedmdesát stran knihy lepší.

Druhý díl s názvem Stín noci si ale přečtu, protože Deborah Hakness má zajímavé nápady (jen by se jimi neměla nechat tolik unést), propracovaný styl – a navíc jsem morbidně zvědavá, jestli pokračováním sérii vylepší, nebo definitivně pohřbí.

S hodnocením je to trochu těžké. První třetinu knihy bych hodnotila tak na 92 procent a zbylé dvě třetiny tak na 45 procent. Jelikož mé matematické schopnosti jsou natolik chabé, že to nedokážu zprůměrovat, tak nakonec dávám knize 60%.

Hodnocení: 60%

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář