Jdi na obsah Jdi na menu

27. 3. 2014

 Nenasytná Meg Cabot omylem napsala parodii

 

nenasytna.jpg

 

  Název: Nenasytná

  Autor: Meg Cabot

  Nakladatelství: Knižní klub

  Datum vydání: duben 2011

 

Nenasytná od Meg Cabot si utahuje z průměrných upírských romancí, kterých je všude plno – sama na sebe už nahlížet s nadhledem nedokáže.

Mína pracuje jako scénáristka pro soap operu Nenasytná a do scénáře má zaplést upíry – shodou okolností za dramatických okolností jednoho krvesaje skutečně potkává. V New Yorku řádí zubatý masový vrah, který zabíjí a vysává mladé ženy – zlikvidovat ho přijíždí sám upíří vládce, ale do cesty se mu připlete Mína. A upířího vládce přijíždí zlikvidovat lovec démonů, který pracuje pro Vatikán – a co cesty se mu nakonec taky připlete Mína.

Stále nemůžu přijít na to, jestli to autorka myslela vážně, nebo ne. Je to paranormální romance, nebo parodie?   Zdá se, že Meg Cabot chtěla napsat trochu jinou upírskou romanci. Dává čtenáři najevo, že si vědoma klišé, kterých jsou upírské (i jakékoliv jiné paranormální) romance plné. Ale přitom jich využívá, ale nikoliv nápaditě, nebo s humorem. Napsat, že se upír netřpytil, z knihy ještě trochu jinou upírskou romanci neudělá.

Nenasytná je schizofrenní kniha. Na jednu stranu se snaží být jiná a lepší tím, že se naváží do klišé tohoto žánru, na stranu druhou snad všechny ty klišé používá. Jakoby se autorka zasekla mezi tím, že nechce napsat další slaboduchou upířinu plnou testosteronem nabitých zubatců a tím, že právě sexy krvesajové prodávají. Nakonec se nejspíš rozhodla pro jistotu zisku – a i když se upíři v Nenasytné netřpytí, všechny klišé a vady, které mají paranormální romance, jsou zde hojně zastoupeny. Proč ne, vždyť to ženy chtějí číst. Ale proč potom nepřiznat: No tak jsem vám napsala další upířinu – a ne snažit se z toho dělat knihu s přesahem, když se to autorce navíc nedaří.

Problémem jsou už hlavní postavy, které dokonale spadají do škatulek romantického žánru: lehce zakomplexovaná hlavní hrdinka obdařená zvláštní schopností (tentokrát vidí, jak někdo zemře), která čeká na tajemného Pana pravého, sexy upíří vládce a sexy lovec démonů (potencionální i skutečné milostné trojúhelníky jsou klišé největší, ale jsou právě in).

Hlavní hrdinka Mína má asi působit jako žena z masa a kostí. Takže si pořád na něco stěžuje a pořád není s něčím spokojená. Jasně, já vím, že ve skutečnosti my lidé jsme takové osiny v zadku, že většinu života si stěžujeme na to, co nemáme, než abychom s tím něco dělali, ale vážně o tom musíme ještě číst? Mína má dobrou práci, která ji baví, ale otřesnou kolegyni a navíc ji nikdo vážně neocení. (Na týden bych ji nechala pracovat v České republice, aby pochopila, co je to nedocenění). Má byt na prestižní adrese se štukovou výzdobou a krbem, ale je malý. A její sousedka, která se přehnaně zajímá o její milostný život, jí dohazuje rumunského kníže. Knížete se zámkem. No fuj. A to ještě ani Mína neví, že je to vládce všech upírů…

Hlavní hrdina (i vedlejší hrdina) je sexy, neodolatelný, svalnatý, mocný -  na každém prstě má deset ženských, ale do Míny se zamiluje prakticky na první pohled, protože… prostě protože. Protože jí zachrání život, je krásná a on nevidí, co si myslí. Nečetli(y) už jsme to někde náhodou?

Všechny postavy tu mají nějaký problém. Hlavní hrdina si stěžuje, že musí letět komerčním letem – považte – první třídou. Druhý hlavní hrdina si stěžuje, že má práci v Dírově, kde samozřejmě nenajde pětihvězdičkový hotel. Hlavní hrdinka si stěžuje, že si nemůže ze svého platu koupit kabelku od Marca Jacobse za pět tisíc dolarů. Jejich problémy bych chtěla mít.

Postavy mají nejenom šablonové charaktery, ale navíc trpí poněkud nevyrovnaným způsobem myšlení. Nejde o vaší sousedce tvrdit, že vás děsně vytáčí a vzápětí dodat, že ji máte docela ráda. Nebo říct, že zbožňujete svou sestru a vzápětí si pomyslet, že je tak trochu blázen. Nebo vyjmenovat svůj život na vysoké noze (povlečení z egyptské bavlny, pětihvězdičkové hotely, nádherné, vzdělané ženy) a pak říct, že nejste snob, jenom protože jste zrovna zaparkoval u Walmartu.

V knize se objeví narážky a poznámky, které mají poukázat na současnou pop kulturu i na literární klasiky daného žánru - a umožnit čtenáři tyto prvky rozeznávat. To, že se hlavní hrdinka jmenuje Mína stejně, jako hlavní ženská postava v Draculovi, beru. To že je hlavní hrdina rumunský kníže taky skousnu. Ale názor, že upír se nemůže zamilovat, protože nemá tlukoucí srdce, to je trochu moc. Nebo upír citujícího Shakespeara, to je klišé, máš pravdu Meg, tak proč to tam cpeš? Jasně, protože Stmívání je slaboduché, ale holky ho žerou. Vrcholem je ovšem pojmenovat meč lovce démonů Seňor Špičatý. Jestli to má být narážka, tak jsem ji nepochopila. Jestli to má být vtip, tak na úrovni Prciček. Jak si potom pojmenovává svého pepíka. Pepík asi ne. Třeba Pan tvrďák? 

A co bylo dál, už se nedozvím, protože jsem to nedočetla. Vážně. Nesnáším nedočtené knihy, ale zároveň už jsem dost stará na to, abych nemarnila svůj volný čas u něčeho, co za to nestojí. A Nenasytná je ten případ. Kdyby měla dvě stě padesát stran, tak to ještě dočtu, ale pět set čtyřicet? Tohohle… ehm, příběhu, s těmihle postavami? Ani náhodou! Ani všechny popisy dokonalých hlavních hrdinů to nespasí. 

Hodnocení: 20%

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář