Jdi na obsah Jdi na menu

28. 3. 2014

 Neobvyklou formou podaný běžný příběh o umírající planetě a osudové lásce 

 

jsem-roztristena.jpg

 

  Název: Jsem roztříštěná

  Série: Jsem roztříštěná 1

  Autor: Tahereh Mafi

  Nakladatelství: CooBoo  

  Datum vydání: březen 2013

 

Varování: Recenze obsahuje spoilery. Snad ne nijak velké, ale jsou tam.

 

Země umírá. Lesy mizí, ptáci nelétají, zvířata vymírají. Lidé nemají co jíst a jen přežívají. Do toho přichází Obnova, režim, který slibuje nové a lepší zítřky. Jen si pro jejich dosažení zvolí způsob totalitní diktatury, který chce zavést přísný vojenskou správu a vymýtit veškerou individualitu.

Juliette je už 264 dní zavřená na samotce v ústavu/vězení, protože je společensky nebezpečná. Její dotek umí zabíjet. Monotónní život mezi čtyřmi zdmi naplněný koukáním z okna, psaním zápisníku, sněním o létajících ptácích a počítáním všeho možného (dní, hodin, prasklin ve zdi, nádechů) skončí ve chvíli, kdy dostane spolubydlícího. Adama, kluka ze své minulosti, který se k ní – snad jako první v jejím životě – chová jako k lidské bytosti. Jenže nic není tak, jak vypadá – a Juliette čeká několik nemilých překvapení…

Protože je tu ještě Obnova – a Warner. Vysoce postavený představitel Obnovy a slušný psychopat, který chce Juliettiny schopnosti využít ve svém boji – udělat si z ní svou zbraň a kata. Jde mu ale pouze o její schopnosti, nebo jakýmsi zvláštním způsobem i o ni samotnou?

Takhle slova jsou zvratky.

Tohle ubohé pero je můj jícen.

Tenhle cár papíru je moje záchodová mísa.

Jsem roztříštěná, str. 14.

Autorka nevšední formou obratně zakryla to, že podobný příběh už jsme několikrát četli – a to i lépe vyprávěný. Střídá tradiční vyprávění v ich-formě z pohledu hrdinky s lyrickými pasážemi, které obvykle zachycují Juliettinu roztříštěnou mysl. S klidem používá ve větách číslovky – psané čísly, a to i více v jedné větě. Vidím 2 oči 2 rty 2 uši 2 obočí. Přestože to zpočátku vypadá poněkud divně, velmi rychle si na to čtenář zvykne.

Nevýraznějším prvkem autorčina osobitého stylu jsou ovšem přeškrtané věty. Ty označují věci, které Juliette nechce vyslovit – a vlastně si ani pomyslet. Styl Tahereh Mafi je natolik nevšední, že čtenáře donutí po většinu času na to, aby zapomněl, že příběh vlastně není nijak originální – a že autorka občas jen vrší bezúčelně slova. Tohoto nešvaru se nevyvarovala hlavně zpočátku knihy – její styl k tomu ostatně přímo svádí – takže občas napíše komplikovanou větu plnou krásně zněžňujících slov – pod kterými se ale neskrývá vůbec žádný význam. Nevyhnula se ani tomu, aby se do svého vlastního stylu občas trochu nezamotala – takže místy ty přeškrtané věty s okolním obsahem nedávají zrovna smysl. Ostatně tohle byla věc, na kterou jsem si dávala pozor, protože je v tom možné napáchat spoustu nelogičností. Byla jsem až překvapená, jak málo chyb v tom autorka udělala – protože tohle je styl, na kterém by si někdo jiný klidně mohl zlámat vaz.

Mnoho zvířat už tam nezůstalo, ale slýchala jsem příběhy o ptácích, kteří létali. Možná jednoho dne nějakého spatřím. Jsem roztříštěná, str. 13

Autorka se tak soustředila na popis Juliettiny roztříštěné mysli, že zapomněla na popis prostředí. V jakém století se kniha odehrává? Jsme v současnosti, nebo v budoucnosti – a v jak vzdálené? Proč naše planeta dopadla tak, jak dopadla? To jsou otázky, které čtenáře nejednou napadnou, ale odpovědi na ně dostane až na konci knihy – a to ještě odpovědi, které nejsou zrovna uspokojivé (nebo uspokojivě obsáhlé).

Tahereh Mafi se daří vytvořit nevšední příběh mezi čtyřmi stěnami – i v hlavě hlavní hrdinky – ale když přijde na samotný děj, tak beznadějně selhává.  Ve chvílích kdy dojde k akci nebo vysvětlování, co se stalo a proč se to tak stalo, dopouští se řady nelogičností – a vypomáhá si berličkami, které jsou buď neuvěřitelně hloupé, nebo úplně nesmyslné. Poněkud iritující bylo i to, že autorka se při vymýšlení Obnovy neinspirovala, ale rovnou obšlehla totalitní režimy jako fašismus a nacismus. Pálení knih, zákaz nevhodných obrazů, černé uniformy, gesta pozdravu… Je patrné, že Tahereh Mafi využila nejenom skutečných totalitních režimů, ale i těch smyšlených – ty všudypřítomné kamery jako by pošilhávaly směrem ke slavnému románu 1984.Nevyhnula se ani tradičnímu klišé youg adult fantasy – a to milostnému trojúhelníku. Ten sice vypadá úplně neoriginálně – hodný Adam, zlý Warner, roztříštěná Juliette -  ale mohu prozradit, že se v něm skrývá velký potenciál, kterého autorka využije v dalších dílech.

„Ano. Warner se začíná měnit. Je paranoidní, ale má k tomu dobrý důvod. Co se týká mě, je trpělivý i netrpělivý zároveň. A po celou dobu je vzrušený a nervózní. Je chodící oxymóron.“ Jsem roztříštěná, str. 139

Autorčinou silnou stránkou je originální styl, zajímavé charaktery postav a překvapivé momenty – i když těch zde ještě není tolik, jako se jich nejspíš dočkáme v druhém díle – její slabinou zase děj, akce a popis prostředí. Nicméně pro ty, co váhají s čtením dalšího dílu, doporučuji, aby si přečetli navazující novelu Destroy me. Ta není vyprávěna z pohledu Juliette, která občas dokáže být dost rozčilující hrdinka, ale z pohledu zloducha Warnera.  V Destroy me autorka provedla něco (nechci spoilerovat), co jí minimálně od ženské části publika zaručuje plnou čtenářkou pozornost až do konce trilogie. Včetně té mé.

Hodnocení: 72%

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář