Jdi na obsah Jdi na menu

14. 11. 2017

Říjen

 

Když to tak po sobě čtu, tak se mi zdá ten měsíc strašlivě dlouhý, protože se v něm stala spousta věcí. Některé byly fajn, jiné už ne, tak to asi v životě chodí. A jedna věc se změnila dost zásadně... ale tak to taky v životě chodí.

 

1. října

Konečně se dostávám k tomu pořádnému úklidu. Sice nemám byt jako klícku, ale jsem šťastná, protože už nežiju na skládce. Jupí. Taky jsem konečně nafotila fotky do práce. Ano, pracuju i v neděli.

 

2. října

Celý den v kanceláři. Makám jak šroub, dělám dvě práce najednou, takže není překvapivé, že ani jednu nestíhám. Vyřídila jsem toho hodně, sice ne všechno, co jsem chtěla, ale hodně. Plazím se domů, má přijet přítel, s nímž jsem se chvíli neviděla, protože byl v cizině. Místo radostného uvítání se ale stihneme brutálně pohádat.

 

3. října

rijen1.jpg

Moc jsem toho nenaspala a má zlost se nocí nijak nezmenšila. Usedám k počítači a pracuju, přítel si čte a ignorujeme mě. Tichá domácnost. Když se to zkusím prolomit (i když jsem to já, kdo má právo být naštvaný), tak na mě ještě vyjede. Nakonec to skončí zase hádkou a ze mě vylétnou slova, o kterých jsem netušila, jak moc vážně je myslím, dokud jsem je neřekla nahlas. Je 9.51, maluju si pusu, letím na rehabilitace a jsem skoro po třech letech zase svobodná. Venku prší, přijdu pozdě, ale prý je to v pohodě, že dneska všichni chodí pozdě. Dostanu elektrošoky, tedy elektroléčbu. Letím do druhé práce, probrat s šéfem kampaň a vyzvednou si knížky. Cestou si koupím jídlo, sním ho u počítače, zařizuju další věci, líčím se, natáčím videa a pádím na vernisáž, kde na mě čeká ségra. Pozvu Dorota Noon  a Zuzka ze cwrcekk`s blog, které dorazí na desátou, a pak se nám ta párty zvrhne, protože odjíždíme domů někdy ve tři ráno. No, kvalitní večer ro byl, co vám budu povídat :)

 

4. října

Není mi tak zle, jak jsem předpokládala. Dobrý. Akorát hlavu bych si nejraději uřízla, jak mě bolí, což by nebylo na škodu, protože jsem si stejně propila mozek. Snažím se pracovat, ale jde mi to přímo úměrně ke zbylému počtu mozkových buněk.

 

5. října

Zase v kanceláři. Už od rána se hystericky směju, protože šéf ječí, že jsme neodevzdali dvoje tisková data, já to žehlím, Benešov ječí, že korektury jsou na prd, šéf se vzteká, že nový kolega je na prd, grafička se vzteká, že nový kolega je na prd, já se vztekám, že je tady bordel, nikdo nic neví a já to musím řešit, nový kolega se vzteká, že je tu bordel, já se vztekám, že mi nejsou schopní odpovědět z Luxoru, když jde o důležitou akci, ječí na mě autorky, že nemají výplatu, a já se vztekám, že kolegyně zapomněla odevzdat faktury účetní. A pak se vztekám, že všichni ječí na mě, když jsem tentokrát kupodivu nic neprovedla. Začínám přemýšlet na tím, že dám ze všechprací výpověď a půjdu si zažádat o podporu na pracák.

 

6. října

Opět celý den v kanceláři, tentokrát bez hysterického smíchu, ale zato s pořádně naštvanou náladou. Moc často se mi nestává, aby mi někdo hnul žlučí tak, že mi to vydrží do druhého dne. Rediguju časopis, řeším maily, připravuju akci v Luxoru, uháním kostým, uháním všechny, odesílám časák grafikům. Uf, ještě že je pátek. Večer doma provádím přípravu na Humbook: meju si hlavu, zjišťuju, s kým se potkám, a na mapách zjišťuju, že tam nejspíš netrefím.

 

7. října

Report z Humbooku i s částí hlášek, které tam padly, najdete ZDE.

 

8. října

Od Zuzky (Molly v knize) jsem chytla bacil a je mi pěkně blbě. Ne, že bych čekala něco jiného. Jakmile se dostanu do blízkosti nemocného člověka, tak to mám spočítané. Vlastně, i když se nedostanu do jeho blízkosti – bacily mě milují a vyčuchají na deset kilometrů.

 

9. října

Být v kanceláři nemocná není nic moc. A navíc před uzávěrkama.

 

10. října

Kancelář, nemoc, uzávěrky na krku. Navíc mi Úschovna už zase ztratila korekturu, což je v tuhle chvíli fakt peklo.

 

11. října

Uzávěrky, ale nejsou tisková data. Bordel všude, zmatená komunikace a moje chuť někoho zabít maximální. Můj časopis měl být dávno hotový, ale grafici si posunuli termín a mně to neřekli. Jsem jenom šéfredaktorka, takže očividně nic vědět nemusím. Kolega jim neposlal obálku, připomínám mu, že tu jedinou musíme poslat, nic. Tiskárna mi volá v půl osmé večer a já zjišťuji, že jim kolega poslal obálku špatnou, a tu správnou jim poslal druhý kolega teprve teď. Mám chuť napsat hromadný email s předmětem: jste debilové, když se ani neumíte domluvit.

 


12. října

Mám home-office a od rána řeším časopis, na střídačku mi volá kolega, šéf, tiskárna a grafici. Šéf z druhé práce se mi nemůže dovolat, a to potřebujeme něco vyřešit. A navíc zjistím, že ještě ke všemu mi v tom zmatku grafici udělali chybu v mém časopise, ale snažili se to zakrýt, a tak mi to neřekli. Přemýšlím o tom, jestli mám zabít nového kolegu, grafiky nebo sebe. Asi nejspíš sebe, to bude jednodušší.

 

Do toho vymrazuju lednici, piju čaj s citronem (nenávidím čaj s citronem), polykám acylpyrin, nadávám a přemýšlím, jak být na úřadu práce a neumřít hlady. Nějaké nápady?

 

 

13. října

Časopis je v tiskárně. Jestli tam bude něco blbě, tak dávám výpověď. Na tenhle bordel a stres opravdu nemám náladu. Navíc za ten mrzký peníz. Musím řešit druhou práci, kterou jsem samozřejmě kvůli tomu bordel v té první (za který jsem navíc nemohla) nestihla. A taky dát do kupy třetí práci.

 

14. října

Zasloužený víkend. Měla jsem jet na víkend na venkov, ale vzhledem k tomu, že se pořád cítím, jak hadr na podlahu, a šířím kolem sebe mor, nikam nejedu. Měla bych pracovat, ale to se mi fakt nechce.

 

15. října

Běžný stav nemocného. Pořád vylézám z postele, dodělávám věci do práce, uklízím a tak.

 

16. října

Vstávám ještě dřív, než když jdu do práce, protože musím na elektro, které jsem dostala v rámci léčby migrén. Zjišťuju, že před osmou je v Praze hafec lidí, ale nic otevřeného, tak zase mířím domů. Sedám k počítači, vyřizuju maily, dodělávám články, snažím se všechno zorganizovat a nakonec si jdu zase lehnout. Probudí mě v půl jedné tiskárna, která hledá tisková data. Tak jdu hledat tisková data. Nakonec je najdu, ale kdo měl vědět, že kniha Jadran a Pontos je jedna a ta samá kniha? Večer jdu vyzvednout Lucku Zelinkovou, kterou si můj inteligentní šéf splete se spolužačkou svého syna či co (za což se omlouvám) a jdeme na setkání s Orly Castel-Bloomovou, která představuje svou knihu Textil. Autorka je skutečně zajímavá, neskutečně vtipná a má nadhled, což fakt obdivuju. Říkám si, co vlastně řeším, když někdo, kdo žije v Izraeli, dokáže brát život takhle?

 

17. října

Snažím se pracovat, ale nějak mi to nejde. Utěšuju se tím, že jsem pořád nemocná, tudíž mám právo se při home officu trochu flákat. Nový kolega zase neudělal něco, co měl mít už dávno hotové, takže se omlouvám tiskárně a oznámím jim, že od příštího měsíce všechno schvaluju jenom já. Ten vděk a úleva, co se line z druhé strany telefonu, je k nezaplacení.

 

Mířím za kolegyní, která se mi pokouší poodhalit tajemství reklam na FB. Jsem z toho vyčerpaná a zmatená, ale jsem jí hrozně vděčná, protože ty kurzy jsou drahé – a ona mi to vysvětlila nad kafem. Až na to, že nám to trvá asi tři hodiny, takže ona nestihne koně a já večeři na velvyslanectví, kam jsem pozvaná. Kupuju si zubní pastu v DM a bagetu v Boulevardu a mířím domů. Místo krevet na ambasádě se živím bagetou u počítače. To je život.

 

18. října

Snažím se pracovat, ale nějak mi to nejde. Mám pocit, že za poslední tři dny jsem toho zrovna moc neudělala, ach jo. Budu to zase složitě dohánět. Mířím na fyzioterapii – dozvím se, co všechno je se mnou špatně. No, aspoň, že to vím, i když dozvědět se některé věci ve 32, není zrovna ideální. A můj chytrý ortoped si samozřejmě ničeho nevšiml, krása. Ještě někdo se mi diví, že doktory považuju za dementy? Jdu na elektro, nějaká paní mě předběhne, klid, šéf psal, že má zpoždění. Pak naberu zpoždění i já, letím do Levných knih, kde kupuju voskovky a pastelky, a mířím do nakladatelství. Šéf mi v 16.04 píše, jestli to nemůžeme přesunout na zítra?! Nemůžeme, schůzku jsme měli v 16.00, jsem na místě a zítra jsem v kanceláři. Plakáty samozřejmě nejsou (proč mě to překvapuje?), knížka bude vytištěná pozdě (a to jsem jim tisíckrát říkala, že zrovna tahle musí být včas – proč mě to překvapuje?) a má chuť poslat šéfa do háje roste (proč mě to překvapuje?).

 

19. – 20. října

Jsem v kanceláří, rediguju časopis a k tomu vyřizuju chaos do druhé práce. Přemýšlím, jestli jsem tak blbá a neschopná, že mám vždycky neschopné nadřízené? Jako, chápu tu teorii, že si přitahujeme do života určitý typ lidí, který odráží ten bordel, co máme v hlavě – u svých partnerů to chápu, tak už to dělám blbě deset let. Ale že bych to nevědomky dělala i v práci? Jinak nechápu, že mi šéf pošle deset e-mailů a ani v jenom není banner, který nutně potřebuju. Šéf totiž za chvíli jede na letiště a pak odlétá na měsíc do Číny a já to musím odevzdat! Nakonec napíšu jeho ženě, když chlap nefunguje, ženská to většinou zachrání. Moje teorie se potvrdí, uf. Vůbec jsem nestihla to, co jsem měla, takže jsem v nervech ještě z toho, že nestíhám.  Odesílám články ke korektuře, banner kolegyni, šéfa s radostí posílám do Číny a vážně přemýšlím nad Úřadem práce.



Aspoň že na mě v práci čekala hora balíků z nakladatelství, jupí. Nemůžu se dočkat, až je budu moct rozbalit! Už je toho tolik, že vlastně nevím, co přesně mi přišlo.

 

21. října

Migréna, proč mě to překvapuje? Beru si léky, snažím se něco udělat – úklid, stříhat video, k obědu si vařím pstruha s pečeným bramborem a dýní (ano, divná kombinace, ale chutná, navíc mám doma jen zbytky), nafotím fotky do práce. Chtěla jsem natáčet, ale to nedávám.

 

22. října

Konečně jsem se dokopala k natáčení videí, no, natočila jsem jen jedno, ale i to se počítá. Uvařila jsem si jídlo a snídaně do práce, upekla jsem švestkový koláč, přivezli mi nákup, podívala se na ten bordel v bytě a pokusila se ho (se střídavými úspěchy) minimalizovat, nafotila jsem knížky na blog a umyla si hlavu. Produktivní den? Pro mě jo:) Jsem v nervech, protože mám pocit, že jsem se v uplynulém týdnu nevhodně flákala (což asi není jen pocit, při home officu má člověk tendenci to šidit), takže jsem ve stavu: Ehm… na tohle jsem zapomněla… tohle jsem nestihla… tohle nestihl někdo jiný… tohle mi zase neposlali… a ještě tohle musím udělat… a do háje…

 

Cítím se provinile a ve stresu a špatně spím.

 

23. říjen

Usedám k počítači, rediguju články a nahazuju je na web (už to dávno mělo být) do jedné práce. Vyřizuju e-maily do druhé práce. Píšu si s Dory ohledně video pozvánky ke čtvrteční akci. Pak nahazuju obličej, jedu do nakladatelství vyzvednout pozvánky a plakáty, pak do Luxoru, kde mám plakáty předat. Dotyčná tam není, tak jí je nechávám na baru. Letím na kosmetiku, kam přilítnu s jazykem na vestě, ale stihla jsem to! S kamarádkou si hodinu povídáme nad tím, co nás trápí, jak si s tím neumíme poradit a jak nás ovlivňuje naše výchova a minulost – kosmetika je lepší než sezení u psychologa. Dobře si zanotujeme a snad se nám aspoň trošku uleví. Jdu si do Zootu vyzkoušet nějaké oblečky – hurá, boty, které jsem si objednala, jsou přesně takové, jaké jsem chtěla! Mířím domů, dodělám ještě nějaké věci ke čtvrteční akci, dám si večeři a jdu si konečně číst. Nevím z čeho, ale jsem nějaká vyřízená, takže se mi chce spát už v devět. Přesto nakonec špatně spím – a zdají se mi fakt úchylné sny.

 

24. říjen – 25. říjen

Jsem v kanceláři, rediguju časopis, protože nestíhám, doháním resty, které mám snad všude – v druhé i třetí práci, v blogování a recenzování. V úterý máme navíc poradu – začíná v 17.00, když končím v 16.30. Šéf mi tvrdí, že to bude jen na chvilku, nakonec trvá tři hodiny. Ve středu jdu do práce o něco dýl, protěže ty včerejší tři hodiny mi nikdo neproplatí. Doháním časák, texty a fotky posílám grafikům a plazím se domů, kde musím ještě připravit věci na čtvrteční akci.

 

26. října

rijen2.jpg

Vyřizuji pracovní věci, balím papíry, voskovky, bonbony, foťák, oblékám šaty a mířím do Luxoru. Cestou ještě ženu pro pastelky a stíhám to jen tak tak. Přichází Dory, která bude hrát Dorotku, i Wendy, na poslední chvíli se se zaměstnankyní z Luxoru snažíme domluvit, kdo, kdy a co bude říkat. Dory vypadá jako Dorotka úžasně a zhostí se toho skvěle, bohužel se trefíme do termínu podzimních prázdnin, takže je v Luxoru mrtvo. Paní ilustrátorka je ale milá, tak si rovnou nechávám knihu podepsat.  

 

Jdu s Dory, Zuzkou a Wendy a dětma na hřiště, kde vyfotíme ještě pár fotek Dorotky, které jsou moc pěkné. Dory hlídá děti, já přes mobil pracuju a holkám si stěžuju… no, na všechno. Pak se Zuzkou mířím do Holešovic, kde se má konat křest knihy. Sice na něj nejsem pozvaná, ale prý se to vsákne. Jdeme se Zuzkou na kafe, já si dávám palačinku se špenátem, protože padám hlady, dorazí i Verča a vyrážíme na křest. Zjišťuji, že se jedná o křest knihy Losos v kaluži, o které aspoň něco vím, a je to křest od Albatrosu, takže nikdo nemá problém s tím, že nejsem na seznamu pozvaných. Nakonec je to super akce, pokecáme s Vendy z Albatrosu, dáme si víno, seznámíme se s autorkou, které je neskutečně vtipná a sympatická, a celkově to vyhodnotím jako jeden z nejlepších křtů, na kterém jsem kdy byla. Žádná nuda a nabubřelé kecy, jen nadhled, vtip a dobré společnost, tak se mi to líbí.

 

Akorát nám nejede tramvaj, takže s Verčou čekáme asi hodinu, jedeme slušnou oklikou, a kdyby nebylo Verči, tak se domů nedostanu, protože bych prostě jela někam do Tramtárie.

 

27. října

Přemýšlím, jestli mám migrénu nebo kocovinu. Když mi nezabere třetí várka léků, usoudím, že migrénu. To snad ne. Jsem tak hotová, že mě nenapadne si vzít si léky, které mám pro tyhle případy předepsané. Nakonec je beru až v noci a je mi jasné, že zítra na Designbloku to bude zlo. Jediné pozitivum to má – kvůli bolesti hlavy zapomínám chvílema i na to, jak strašlivě mě bolí nohy! (Blbý podpatky.)

 

28. října

rijen3.jpg

Dávám si sprchu, jídlo a snažím se zbavit té otupělosti z léků. Br. Hlava mě nebolí, což je úleva, ale i tak mám pocit, že si se mnou celou noc pohazoval pro zábavu King Kong. Snažím se zbavit otupělosti tím, že uklízím – kamarádka je tolerantní, ale já jsem prase, takže asi tak. V bytě to sice není jako v klícce, ale aspoň to vypadá jako u člověka. Dobrý. Mířím do Holešovic, kde je před Výstavištěm asi kilometrová fronta. Je zima, fouká, prozíravě jsem si vzala čepice, ale i tak pěkně mrznu. Naštěstí to jde rychle. Jdeme do levého křídla, tedy stanu, není to špatné, ale to Výstaviště prostě Desingbloku nesedí. A mě nesedí lístky za 350 Kč, za těch pár expozic je to fakt směšné. Nastává čas objevit jídlo, což se jeví jako zásadní problém. Vevnitř mají sice všude kafe, ale jídlo vcelku žádné, venku je u stánku s hamburgerem pět a půl lidí, ale vzdávám to, když mi málem umrzne zadek a vidím, že jedna ze dvou slečen stihla dojíst, než ta druhá dostala svoji porci. Co to sakra je? Jdeme si dát bagetu do bánh-mi-ba, které jsou dost vyhlášené. Jako dobrý, ale já prostě na tu asijskou kuchyni nejsem.

 

Vracíme se s kamarádkou domů, děláme si srandu z nadcházející vichřice, jako staré báby pijeme hektolitry čaje, dáváme si panáka sirupu na imunitu a všechno zdárně probíráme.

 

29. října

Hm, venku vážně není pěkně, leje jako z konve a příšerně fouká. Kupodivu květináč je stále na balkoně, zástěny sice trochu utrpěly, ale neuletěly. Akorát mám v kuchyni louži jako hrom, protože mi netěsní dveře. Dáváme si s kamarádkou snídani a ona pak chudák vyráží do práce. Počasí se mění, takže chvíli dokonce vyleze sluníčko, fouká ale pořád hrozně. Užívám si, že nikam nemusím. Kamarádka volá, že jí nejedou vlaky do Tábora, takže se vrací do mé nory. Přichází z práce dobře zdeprimovaná a s lahví Chianti – takže ona vypije skleničku, já zbytek lahve. Hrůza. Probereme všechno možné, protože ten bordel, co máme v hlavně je taky slušný.

 

30. října

Nemám kocovinu, stává se ze mě zdatný alkoholik. Hurá. Ale unavená jsem to, zase jo. Minimálně hodinu se pekluju s reklamou na FB. Oficiálně nenávidím Facebook. Doháním resty do další práce, rediguju články, nahazuju je na web, vytvořím redakční plán na listopad, připravuju příspěvky na FB.

 

31. října

rijen4.jpg

Snažím se dohnat ještě pár věcí do práce, ale poslední dobou mám v životě neskutečný chaos a resty všude. Jdu na fyzioterapii, kde zjistím, že ve dvaatřiceti neumím správně dýchat – protože mě to blbě naučili, krása. Vyzvednu si Magie spojuje (jupí), dobývám se do knihovny, abych zjistila, že tam maj až do dvanácti (je 11.50, tak počkám), půjčím si pár knih, o kterých nevím, kdy je budu číst, koupím si jídlo, zapomenu zajít na poštu a mažu domů. Jsem naprosto zmrzlá. Dávám si oběd, nahazuju články na web, vyřizuju maily, dávám se do kupy, natáčím video, nechávám za sebou spoušť a mažu do Galerie kritiků na vernisáž. Mám tam sraz se ségrou a doráží taky má oblíbená skupina: Dory, Zuzka a Verča. No, co vám budu povídat, party je to kvalitní. Fotíme se, děláme blbosti, pusy nezavřeme, zato jimi občas prolijeme nějaké to víno – prostě dobrý večer v dobré společnosti. Ta naše blogerská banda je fakt spolehlivá, když člověk potřebuje zlepšit náladu – což je u mě v poslední době prakticky pořád. Takže, holky, díky, však vy víte za co:)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Sidna - Nedalo mi to...

15. 11. 2017 14:28

Nedalo mi to a musela jsem zareagovat na komentář níže/výše, nevím přesně kam ten můj blog zařadí. :D Týnko, prosím tě, kolik ti je? Jsi někde zaměstnaná a jestli ano, tak jak dlouho? Máš s touhle branží nějaké zkušenosti?

Nevidím, že by Suzanne byla ufňukaná, prostě popisuje, co se jí zrovna děje ze své perspektivy. (Ufňukanost si představuju tak, že "ó bóže, rozešla jsem se s přítelem, konec světa, umírám, politujte mě někdo"... a to tam nevidím.) A to, že je jak na houpačce, je ve stresu, uštvaná a nestíhá, a tím pádem se jí kupí i zdravotní problémy, to se občas stane. A že je trochu nervní? No bože, každý jsme nějaký. Podobná „Co se stalo“ mají i trochu terapeutický účinek, takže chápu, proč se s tím vypisuje. Ono by možná neškodilo si třeba na konci roku ta „Stalo se“ přečíst a udělat si menší duševní inventuru. :) A zauvažovat, co a jak dál a jaké jsou možnosti... ale to není na nás, ale na ní. Vystoupit z rozjetého kolotoče bývá těžké, často dokonce i o hu... ústa. ;)

Dost mě ale dokáže vytočit, jak na základě pár řádků někde na internetu dokáže někdo odsoudit jiného jako „hrozného člověka“. Co to je? Řekla bys jí to i do očí? Proč jsi musela zvolit takový tón? To mi hlava nebere.

Jinak pro Suzanne: Drž se. Chápu, že máš teď posledních pár měsíců dost náročné období, a upřímně, podle těch příspěvků, které sleduji, mi přijde, že ti ten vztah asi nedával to, co potřebuješ, a už se k tomu schylovalo nějakou dobu. Občas je nejhorší vyjet ze zaběhnutých kolejí, ono i ne úplně dobře fungující vztah je pořád jistota, že... takže je dobře, že jsi v sobě našla sílu ta slova říct. A co se týká toho zbytku... přijde mi, že bys možná měla trochu zvolnit a nebrat si té práce moc... možná z toho kolotoče na chvíli vyskočit a přerovnat si myšlenky, co ti stojí a nestojí za to... ale samozřejmě chápu, že to se lehčeji řekne, než udělá. (Zvlášť v Praze, kde je draze a člověk se musí ohánět, zvlášť, aby se uživil, hlavně když je sám.) Takže přeju hodně štěstí při praní se se životem... a dál piš, piš, piš. :) A hrozný člověk nejsi... jsi prostě jen člověk, a potřeba svěřit se a vypsat se k tomu patří, takže tak. :)

Týnka - Odpověď

15. 11. 2017 15:05

Ano, zaměstnaná jsem, cca 3,5 roku. Jsem mladší, než Suzanne, ale to snad neznamená, že nemám zkušenosti a názor. Pracuju v jiném oboru, ale se stresem se setkávám taky častěji, než bych chtěla, u nás v práci se občas i brečí. A právě kvůli Suzanninu oboru čtu tento blog. Pro mnohé knihomoly to může být práce snů a hrozně se mi líbí, to jak zmiňuje i to, že to není žádný med. Vo tom žádná. Ale celkově nechápu ten princip, že člověk napíše shrnutí za celý měsíc a vyzdvihne tam jen špatné věci (to jsou idioti, to mě zase bolela hlava a musela jsem si vzít 3 dávky léků(!), to se na mě zase valí stres) i s měsíčním odstupem. Není prostě přínosnější a jednodušší myslet na ty lepší chvilky? Třeba jen " konečně se mi večer povedlo zalézt do postele s knížkou a bylo to super odpočinkové". O ničem příjemném se tady pořádně nedočteme, jen s výjimkami. A proto to na mě působí přesně jako fňukání s podtextem "jsem chudinka, politujte mě".
Práce v redakci a s knížkami je pro mnoho lidí vysněná, myslím, že by bylo boží číst o tom, co se jim povedlo, jak třeba den probíhá, co se připravuje, a ne jen zhodnocení toho, že všichni okolo jsou idioti (to trochu zavání, ne?). A co si budeme povídat, stres je v každé práci a je potřeba se s ním vyrovnat, nebo dělat něco, co mě bude stresovat míň.
S tím hrozným člověkem jsem to myslela tak, že jestli podobným stylem mluví i se svými přáteli, tak to musí být opravdu strašně vysávající. A málo kdo o takové přátele asi stojí.
No prostě abych to nějak shrnula - je normální, že kolem jsou idioti, je normální že lidi bojují se stresem, že se nedaří a lidi jsou nemocní a bolaví, ale proč se v tom i po měsíci babrat a radši si neužít ty příjemné chvilky, které za to stojí? Vždyť takoví lidi se ničí sami. Asi je to o přístupu a nějakém nastavení člověka, ale myslím, že každý má svůj život ve vlastních rukou. Proto nechápu věčné fňukání a poukazování na nepříjemnosti.

Sidna - Re: Odpověď

15. 11. 2017 16:12

No vidíš, trochu ses rozepsala a hned to vyznívá zase trochu jinak. Díky moc za vysvětlení. :) Ano, chápu, co se tím snažíš říct, ale ta první zpráva, kterou jsi napsala, mi přišla strašně agresivní a útočná. Jak by ti bylo, kdyby se do tebe někdo takhle opřel? Ano, máš právo na svůj názor (a taky máš pravdu v tom, že by se měl člověk soustředit na to hezké, pokud to jde, protože užírat se tím, co už bylo, mu neprospěje), ale dost záleží na tom, jak ten názor prezentuješ. Na to jsem chtěla poukázat zase já.
Ohledně toho účelu těch článků a fňukání se asi neshodneme, ale to nevadí. :) Měj se pěkně.

Týnka - Jako vážně?

15. 11. 2017 8:48

Panebože! Mám tvůj blog docela ráda, ale články tohoto typu budu muset vynechávat. Ty jsi tak strašně ufňukaná! Musíš mít fakt příšerný život. Jestli je opravdu náplní tvého života fňukání o každé bolístce, cpaní se léky a nadávání na neschopnost lidí (přičemž ty jsi určitě dokonalá), tak musíš být opravdu hrozný člověk. Nemůžeš si najít něco, co by ti dělalo fakt radost a soustředit se na to? Vždyť si to po sobě přečti. Pořád ti něco je, pořád jsou všichni idioti, pořád se krmíš nějakýma práškama. Šíleně se rochníš ve vlastním patosu. Lidi okolo tebe musí být chudáci. A nediv se, že se na tebe valí takové sračky, když si v nich vyloženě libuješ.