Jdi na obsah Jdi na menu

7. 8. 2017

A byla svatba…

 

svatba1.jpg

 

Naštěstí ne moje, ale vdávala se o čtyři roky mladší sestra. Mohla bych vám napsat článek o tom, jak to bylo hezké, kouzelné a dojemné. Protože bylo. Ale taky jsme chvílema vypadali jako cirkus na cestě – což vcelku přesně odpovídá tomu, jaká je naše rodinka.

 

Velký den je tu! Den předtím mi bylo strašně zle a strávila jsem ho celý v posteli. Dneska je mi o něco líp, takže to vypadá, že to zvládnu. Možná se zatnutýma zubama, ale zvládnu. Jsem sestřin svědek, takže nemůžu nepřijít.

 

Líčím se, oblékám, vlasy si hodím co culíku, protože se mi den před svatbou rozbila žehlička na vlasy (to se může stát jen mně) a bez ní s nimi nic nenadělám. Naštěstí mám kamarádku kadeřnici, která mě učeše. Natáčím videa, balím tašky a jedu k ségře. Kamarádka stříhá ženichova bratra, tak čekám. Nakonec mám ale rovné vlasy tak, že mě asi vlastní máma nepozná. Ženich se začíná hroutit, ségra odchází ke kosmetičce, já mám hlad, tak bagruju cukroví, co přivezla ženichova maminka. Sice to sladký kvůli nemoci moc nesmím, ale co, nic jiného tu není. A navíc je to vynikající.

 

Naši rodiče odjíždění, ženich odjíždí a půlku věcí zapomene, já vyrážím nevěstě pro kytku a cestou zjišťuju, že mě nové sandále pekelně dřou. Ségra mi píše, že má zpoždění. Přibíhá domů a na převlečení a úpravu máme 15minut. Přesně. Ženich zjišťuje, že nemá oblek, že nikdo z nás neumí uvázat kravatu, přibíhá fotograf a kameraman, kamarádka se převléká v předsíni a je jí fuk, že kolem ní běháme, když tam stojí v zelené podprsence, kameraman se převléká v ložnici a musí mu být fuk, že kolem něj běhám já – beztak nekoukám na něj, ale hledám korektor, parfém, prstýnky a tak. Kamarádka zjišťuje, že jí podprsenka prosvítá pod halenkou, fotograf chce nafotit oblékání šatů, ségra se snaží si v klidu obléci aspoň spodní prádlo, podvazek a boty, ženich se snaží neoběsit se na vlastní kravatě.

 

Navlíknu Áju do svatebních šatů, snažím se jí zamaskovat nějakou neplechu ve výstřihu, fotograf fotí, taxíky stojí před domem, kamarádka se češe v předsíni, kameraman přišel na to, jak uvázat sobě i ženichovi kravatu, ségra na mě křičí, že jí mám přinést tohle a ještě tohle, ale já to nemůžu najít, ženich ztratil boty a brzdí. Fotograf připomíná, že musíme mít občanky a prstýnky – po dvacáté kontroluju, že všechno máme. Ženich se mrcací mezi dveřmi a my potřebujeme jít, jenže nesmí vidět nevěstu. Zavřu ho za dveřma a křičím, až už konečně jde, že musíme jít. Ženich napůl obutý konečně odchází. Běžím nevěstě pro kytku, na kterou jsme málem zapomněly, obouvám se, beru tašky, jsem ověšená jak vánoční stromeček a naposledy kontroluju, že máme občanky a prstýnky. Taxikář čeká, máme v tom zmatek, takže kamarádka si jde přendat věci do jiného taxíku, já to něj skládám sestru i s tou tylovou sukní. Konečně jsme na cestě.  Taxikář dojatě říká, že je to hezká malá svatba. Nemá ale tušení, že na nás v Grébovce čeká čtyřicet lidí. Ti mi samozřejmě volají, protože už jsou na místě a nemůžou nás najít. No, máme zpoždění, co čekali. Volám ženichovu svědkovi, ať pro nás něco udělá, ale očividně to nepochopí, takže se musíme obejít bez myrty.

 

Konečně jsme v Grébovce, nechtějí nás pustit autem dovnitř, i když povolení máme. Takže zaplatím, vylezu s taškama, vytáhnu Áju i všechen ten tyl a snažíme se došourat na místo. Všichni už tam jsou. Akorát se nám ztratila matrikářka. Jdu jí hledat, vyptám se personálu, jdu po snoubence a svědka, všichni už jsou jak na trní, protože netuší, co se bude dít a co mají dělat.

 

Řešíme úřední věci, ujišťuju se, že sestra bude vdaná, i když to podepíšu blbě – prý jo. Fajn, jinak by mě rozkrájela na kousíčky. Ženich zapomněl notebook, takže nemáme hudbu, naštěstí přivezl notebook kamarád, ale teď nemůžou najít ten správný song. Lidi netuší, co mají dělat, matrikářka to vůbec neřeší, takže se je snažím seřadit, aby mohl obřad začít. Lidi v kavárně z nás mají asi srandu, ale nám je to fakt jedno. Chlapi se dívají stylem: „Chudák leze do chomoutu“. Ženy dojatě: „Jé, svatba, jé, nevěsta, to je hezký“.

 

Matrikářka je na místě, prstýnky taky, fotograf a kameraman v pohotovosti, nějakým zázrakem se seřadíme a uděláme špalír. Sice blbě, ale všichni stojí, to je hlavní. Začíná hrát hudba, které je vážně dokonale romantický doják, a táta vede sestru k oltáři. A já brečím, protože je to strašně hezký a dojemný… a vůbec tomu nemůžu uvěřit, že z mé sestry bude za chvíli vdaná paní… a navíc zkuste si nebrečet, když se vám vdává sestra. Naštěstí skoro brečí i ženich, tak se oba snažíme dát dohromady, abychom nevypadali na fotkách jak dva blázni. Nejspíš bez úspěchu.

 

Obřad je krátký a hezký, Ája si na dlouhé cituplné projevy nepotrpí. Oba řeknou ano, já se snažím nebrečet, Ája nandá ženichovi prstýnek, ale jemu nejde nandat ten její. Sestra má totiž na prsteníčku zásnubní prsten. Věděly jsme, že ten snubní k němu nejde, ale všechno bylo v takovém chvatu, že jsme na to zapomněly. Natahuju ruku, aby mi Ája podala zásnubní prsten, nasazuju si ho, všem se nám hrozně klepou ruce, smějeme se, ale nakonec má nevěsta snubní prsten na prstě a lidi netuší, co jsme to tam prováděli. Novomanželský polibek v tý nervozitě odbydou tak, až se lidi ozývají, že to pěkně odflákli, tak to tedy nepraví. Snad to vůbec fotograf stihl zachytit, i když to musel být rychlý jako Flash.

 

Jsou svoji.

 

svatba2.jpg

 

Matrikářka mizí a my netušíme, co máme dělat, naštěstí se toho ujme fotograf a diriguje nás, přejeme novomanželům, já už zase brečím, přichází přípitek a já do sebe tu skleničku obracím skoro na ex. To ty nervy. Děláme špalír, ať novomanželé můžou odejít, znovu hraje hudba a já mám slzy v očích. Těžko říct, jestli už zase nebo ještě pořád. Vůbec nám nedochází, co se vlastně stalo, ale říkáme si, že to máme za sebou. Lidi nás upozorňují, že ani zdaleka, ale nám je to jedno. To hlavní je za námi. Jsou manželé -  a já jsem to snad dokonce i správně podepsala. Doufám.

 

Jdeme se fotit, to je na dlouho. Fotograf nás různě aranžuje a krásně se pozná, kdo je zvyklý se fotit na sociální sítě, protože pózuje, zatímco jiní lidi trpí a snaží se zdrhat. Zjišťujeme, že přátelé s sebou vzali pejska a mě po těch dvou skleničkách šampaňského, co jsem vypila asi během deseti minut, nenapadne nic lepšího, než se by bylo hezké mít Rockyho na fotkách jako dekoraci. Takže se následně fotíme stylem: „Hezký, ale pejsek tam ukazuje zadek… Hm, pejsek se konečně dívá do objektivu, ale vy tam koukáte divně.“ Navíc v poledne pršelo a na cestách jsou louže, takže ségře nosím šaty, aby si neušpinila sukni. Nakonec nafotíme spoustu fotek, se psem i bez psa, nějaké klasické, nějaké pro zábavu. Jsem strašně zvědavá na výsledek. Natáčíme na dron a někteří spoluobčané nemají tušení, že v tom budou účinkovat taky. Zvlášť jeden přiopilý týpek, který tam předávání show s trekingovými holemi. Dron odletí, my máváme a já dávám příkaz, aby začali připravovat raut, protože všichni potřebujeme pauzu. Hlavně novomanželé, svědci a fotograf s kameramanem. Z kombinace stresu, nemoci a hladu se mi udělá zle.

 

Snažíme se dát dohromady, protože se nám celý program asi o dvě hodiny posunul, a spousta nás toho čeká. První tanec ženicha s nevěstou, prodávám lístky na tombolu, ségra hází kyticí – a kdo ji chytí? Já! No, přiznám, že jsem podváděla, ráno jsem ji byla vyzvednout, takže jsem věděla, jak je těžká a spočítala si, kam doletí. Ale fotky jsou z toho vtipné, protože já zuřivě lovím kytku a za mnou stojí holky se založenýma rukama. Ve videu budu vypadat jako blázen. Ségra se jde ještě fotit s manželem (a zmizí asi na hodinu a půl), snažím se lidi obejít a popovídat si s nima, mezitím se podlévám vínem a kouřím jako fabrika. Ségra se vrací, konečně krájíme dort a dostáváme se k vyhlášení tomboly, které moderuju už lehce líznutá já. Prý to ale byla sranda, tak snad jsem se moc neztrapnila. Nechápu, proč vždycky tyhle veřejné „projevy“ zbydou na mně. No, dobře, chápu.

 

Pouštíme hudbu, tančíme (tohle na videu vážně nechci vidět, au au), najednou je půlnoc a svatba končí. Balíme věci, málem zapomeneme svatební dary, necháme v lednici dort (což je vážně škoda), ženichovi rodiče špatně rozdají výslužku, mí rodiče si odnesou dvě krabice plné jídla, já dostanu krabici s výslužnou a mini řízečkama – proč jsem toho nedostala víc? Vracíme se pro věci, děkuju personálu, objednáváme taxíky, ověšená jak vánoční stromeček beru řízečky, výslužku a kytku a s kamarádkou, které u mě spí, jedu domů. Ještě chvilku si povídáme, ale pak definitivně upadám do kómatu. A sestřina svatební kytka mi na stole připomíná, že to nebyl jen šílený sen. A že je řada na mě. Hm, tak za rok:)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Šárka - Svatba

15. 8. 2017 18:45

Tyhle tvoje povídací články miluju. Svatba musela být úžasná, i když si umím představit ten stres. Asi už bych se nechtěla vdávat znovu :))