Jdi na obsah Jdi na menu

13. 9. 2017

Srpen

 

Srpen byl pracovně nesmírně náročný, plný stresu a nervů. Na druhou stranu po tom strašlivém červnu a červenci byl klidnější aspoň v osobní rovině. Navíc jsem se utěšovala tím, že když to přežiju, tak to všechno skončí a začne něco nového:)

 

Úterý 1. srpna

V práci mám nového kolegu – vypadá, že bude v pohodě, ale samozřejmě je chudák z toho našeho ne-systému zmatený. I já jsem zmatená a dodělávám miliardu věcí, kterou Libor nezvládl. Je vedro a roztejkám se.

 

Středa 2. srpna

Neskutečný vedro, mám pocit, že podle mnou u stolu zůstává loužička. Snažím se prokousat vším v práci, do toho řeším další tři práce, domlouvám si schůzky a nekonečně si stěžuju na lidi, co nechápou, že si z práce nemůže jen tak odejít.

 

Čtvrtek 3. srpna

Z práce letím na pracovní schůzku do Dejvic, kupodivu nikde nezabloudím, ale schůzka není moc produktivní – někteří lidé prostě pracují v jiném režimu než já, takže si říkám, že si možná u tohohle projektu občas i odpočinu. Nebo se naučím zvolnit. Ze schůzky jedu domů, najíst se a převléct, a pak zase tou samou cestou zpátky, protože jdu se ségrou a jejím manželem na Mnoho povyku pro nic na Pražském hradě. Místo v oblíbeném Purkrabství se z důvodu rekonstrukce hraje v Míčovně, ale překvapivě je tu dobře vidět, i když cena lístků byla teda dost hrozná. Atmosféra je ale výborná a skvěle se pobavím a odpočinu si.

 

Pátek 4. srpna

Šla jsem spát kolem půlnoci, ale stejně jsem totálně mrtvá. A jsem vážně ráda, že už je pátek a mám tenhle týden za sebou. Večer odjíždím do Milovic.

 

Sobota 5. srpna

co-se-stalo---srpen2.jpg

 

Je krásně, usalaším se v altánu na zahradě a pouštím se do práce – překládám jako divá, protože tvrdě nestíhám. Odpoledne přijíždí návštěva, takže si povídáme, jíme dobroty, poté si znovu ještě sedám k překladu, ale už jsem unavená a chce se mi spát.

 

Neděle 6. srpna

Ochladilo se, takže z práce na zahradě nic nebude, pouštím se do překladu v té naší noře, Václav vaří, takže tu mám docela servis. Dávám si poobědový spánek, myju nádobí, Václav mi trhá kytky a zeleninu, překládám a nějakým zázrakem mám hotovo! I když je to jen hrubý překlad, takže je na tom ještě práce jak na kostele, což mě upřímně řečeno děsí. Odjíždím zpátky do Prahy, vůbec se mi nechce, vařím si jídlo do práce, trochu uklízím a čtu si.

 

Pondělí 7. srpna

Už skoro týden se snažím dohnat šéfa, abychom si promluvili o tom, jak to teď bude s mou prací – a on už skoro týden není v práci. Rediguju časopis, vyřizuju maily, rediguju články – uzávěrky jsou za rohem. Jsem unavená a začíná mi migréna.

 

Úterý 8. srpna

co-se-stalo---srpen1.jpg

 

Šéf opět není v práci a tentokrát kromě informací o své práci, potřebuju ještě schválit reklamy a zjistit, kdo dělá některé knížky, kdo jsou určití lidé, co kdy má být a co kdo dělá. Prostě je tu po odchodu kolegy, který tohle všechno řídil, Kocourkov.

 

Rediguju časopis, posílám ho grafikům, rediguju detektivku, rediguju články a vkládám je do systému do druhé práce, kontroluju plotry, řeším věci s grafikem… Prostě se snažím smést ze stolu věci, co mi tu už nějakou dobu leží. Migréna se zase ozývá, to se mi vůbec nehodí, protože večer jsem pozvaná na vernisáž do Muzeum Kampa. Vernisáž je moc pěkná a povedená, dokonce i víno mají dobré, i když pít na léky proti bolesti možná není až tak dobrý nápad. S kamarádkou kurátorkou jdeme potom ještě na víno a pořešit ty naše vztahy, máme to jak přes kopírák.

 

Středa 9. srpna

Tisková data časopisu. Jednou to taky posíláme včas, haleluja. Jsem mrtvá.

 

Pátek 11. srpna

V jedné práci řeším druhou práci, klasika. Večer máme s Václavem naplánovanou mou oslavu svátku. Začínám být lehce podrážděná, protože si ji musím naplánovat sama a ještě se s ním domluvit, jak to tedy provedeme. Když odcházím z práce, zrovna šíleně leje, kolega mi sice půjčí velký deštník, ale i tak do Louvru přilezu mokrá a v balerínách mám regulérně štěrk a bláto. Dávám si hamburger, není teda nic moc, ale je to hamburger, takže ho zbouchám. A taky si uvědomím, že i po tom všem dokážeme mít s Václavem hezké momenty, kdy je zřejmé, že se máme rádi.

 

Sobota 12. srpna

Václav vstává v šest ráno, protože musí jet vyzvednout dceru a jedou pryč. Já mu to trochu komplikuju, protože aniž bych věděla jak, tak na něm regulérně usnu. Nakonec se ale zpod mé maličkosti nějak vymotá, chvátá a odjíždí. Nemůžu spát, takže si chvíli čtu, ale jsem unavená. Je mi jasný, že jsem si rozhodila spánek. Nakonec si musím jít lehnout přes den. Pracuju, nebo se o to spíš snažím. Jak jsem unavená, tak mi to nejde. Večer se opět vracím ke své momentální závislosti – poslední řadě Pretty Little Liars.

 

Neděle 13. srpna

Jo, už stresuju sama sebe, protože vím, že nestíhám, ale zároveň se do toho nemůžu dostat tak, abych to stíhala. Prostě to nejde. Jak říkám, neumím finišovat – když jde do tuhého, ztrácím sílu i motivaci, jsem v křeči a nervech. Už moc nejím ani nespím, klasika.

 

Pondělí 14. sprna

Spala jsem čtyři hodiny a mám mastnou hlavu. V práci jsem úplně marná, dokonce i žádanku o dovolenou vyplním blbě – a to se tam vyplňují asi tři políčka. Naštěstí mi kolega půjčí samopal, aspoň nějaká legrace.

 

Úterý 15. sprna

Jsem pozvaná na další vernisáž, ale jsem mrtvá, takže se těším, až dorazím domů, umyju si tu hlavu a půjdu spát. Cestou vlezu do blbé tramvaje, tak si aspoň dojdu vyzvednout nové Yankee Candle.

 

Středa 16. sprna

Zase jsem vlezla do blbé tramvaje, jak je to možné? Kudy sakra ty tramvaje teď jezdí?

 

Čtvrtek 17. srpna

Můj seznam úkolů je nekonečný. Snažím se všechno dohnat – a skoro se mi to i podaří. Skoro, ale fakt jsem na sebe hrdá, že jsem spoustu věcí smetla ze stolu. Yes. A zítra mám volno.

 

Valím se domů, obloha je černá, ale říkám si, že přece nebude pršet. Nebude, leje jako z konve, chytne mě to 4 minuty od baráku, a i když mám deštník, tak jsem promočená skrz na skrz. Jediný, co mi zůstalo suchý, je pásek u kalhot, jinak fakt nic. Doma se kolem mě šíří louže jak v animáku a boty mi pak schnout ještě dalších pět dní. Doufám, že se nerozlepí a ještě je budu moct nosit.

 

Pátek 18. srpna

Jo, beru si dovolenou, abych mohla pracovat. Paráda.

 

Sobota 19. srpna

Pracuju, aspoň si k tomu vařím jahodové knedlíky. Povede se mi těsto (taky jednou, když to zrovna vařím jenom pro sebe a nesejde na tom), ale ty jahody už jsou staršího data, takže na výsledné chuti je to znát.

 

Neděle 20. srpna

Pracuju. Mám pocit, že mám hotovo, ale až večer mi dojde, že vlastně nemám. Do háje. Dokonce se zmátořím i natolik, že natočím a sestříhám video, vyperu tři pračky, dvakrát naplním myčku, převleču postel, vyluxuju a zbavím se odpadků. Nevypadá to u mě doma jako u člověka – a už vůbec ne u ženy – ale už aspoň nežiju na skládce. Je to fajn pocit.

 

Pondělí 21. sprna

Nestíhám, nestačím. Mám mastnou hlavu a sevřený žaludek. Srdce mi buší, spát nemůžu, ale přitom v práci bych spala hned. Klasika. Takhle to bude až do 30. srpna. Snad ty dva týdny ještě přežiju.

 

Úterý 22. srpna

co-se-stalo---srpen3.jpg

 

Nestíhám, nestačím. Jsem v nervech, přestože mi vlastně vyšlo všechno, co jsem chtěla. A vlastně i víc. Večer se mířím odreagovat na vernisáž v Galerii kritiků. Jsem v takovém divném stavu, prostě to nejsem já.

 

Středa 23. sprna

Mám dojem, že mám příšernou kocovinu. V poledne zjišťuju, že jsem si z těch nervů v kombinaci s alkoholem zase rozhodila žaludek, takže mě kolegyně zelenou jak sedma a sotva lezoucí posílá domů. Sotva tam dolezu a vyděsím pár nebohých spoluobčanů. Zbytek dne strávím s hlavou v záchodu. Ale taky dostávám novou spolupráci, které mi udělá obří radost, díky!

 

Čtvrtek 24. srpna

Musím si vzít dovolenou, protože jsem ráda, že jsem ráda. Nemůžu ani pracovat, i když jediné co dělám, že čtu a kontroluju chyby. Prostě to nejde. Takže celý den ležím, snažím se pomalu začít jíst, koukám na videa na YT a přečtu celou knihu.

 

Pátek 25. srpna

Jsem pořád pobledlá, slabá a lidi mi říkají, že jsem nějaká hubená. Aspoň k něčemu to bylo. Snažím se dohnat všechny resty, co se mi tu nakupily, docela se mi to i podaří. Večer odjíždím do Milovic. Měla bych o víkendu pracovat, ale přítel mi zakázal brát si s sebou počítač – a upřímně jsem mu za to vděčná. Fakta se těším na to, že budu mít volno.

 

Sobota 26. srpna

co-se-stalo---srpen-4.jpg

 

Trochu trnu z toho, že nepracuju, je to nezvyk. Jedeme s přáteli na oběd, dáváme si pstruha na másle s bramborem, pak ještě míříme do cukrárny. Akorát procházkám moc nedáme, ale co, za tenhle týden jsem přece zhubla. Čtu si Falešný polibek, ale vůbec mě to nebaví.

 

Neděle 27. sprna

Konečně udělám taky něco do jiné práce, jinak se věnuju klasice: spánek, jídlo, čtení. Od sousedů k nám přijde na návštěvu kocour, který se u nás očividně pěkně zabydlí. Ke zděšení kamarádky, protože kocoura nejvíc baví ničit jí kytky na terase. Já si s ním hraju a blbu, až ho celého rozdovádím – hru ukončuju ve chvíli, kdy ho víc než papír na provázku zajímá moje noha a chce se prát. Má ty drápky pěkně ostrý. Večer nechávám přítele s adoptivním kocourem na venkově a zase frčím do prahy.

 

Pondělí 28. srpna

Zlo. Pracuju na překladu, do toho vyřizuju maily, opravuju slovenské pohádky a snažím se to tady udržet v chodu.

 

Úterý 29. srpna

Zlo. Pracuju na překladu, pořád válčím se slovenskýma pohádkami. Došlo mi, že ten volný víkend byl fakt blbý nápad, protože to nestíhám. Zítra odevzdávám překlad a poslední kapitolu mám jen nahrubo přeloženou, krása.

 

Středa 30. srpna

Zlo. Dneska ale vím, že to skončí. Makám na překladu, opravuju poslední kapitolu, kontrolu věci ze svých poznámek, zanáším poznámky, projíždím jména, kontroluju, jestli mi vyšly strany, samozřejmě že nevyšly, tak to musím opravit, formátuju text… a konečně ho odesílám. Je to za mnou. Jsem nervní jak sáňky v letě, protože se obávám, že to bude fakt průšvih.

 

Čtvrtek 31. sprna

Nekonečná únava místo úlevy nebo radosti. Snažím se dohnat to, co se mi tu zase nakupilo, ale nějak se do toho nemůžu dostat. Ta únava na těle i na duši je fakt maximální. A to mě ještě večer čeká pracovní schůzka. Dostanu další úkoly a trochu šílím z toho, že netuším, jak si to zorganizovat. Taky dostanu hromadu nových knih, což je paráda, ale menší paráda už je, když se s nimi musíte tahat přes půlku Prahy. Šéf se mi omlouvám, že mě neodveze autem, já se jen směju, že to nošení knížek mám místo fitka. Jen se modlím, ať nezačne pršet – látkové tašky jsou sice trendy, ale promokají – a knihy taky.

 

Naštěstí nepršelo, přijel Václav a já čekám na ségru, které s manželem zítra odlétá do Číny a má mi přivézt pavouka, kterého budu hlídat. Místo v sedm přijede v deset, Václav už spí, takže ségře předám pudr, ona mi dá tašku plnou knížek, které ode mě měla půjčené, terárko s pavoukem Ušákem a masku z Lush, pro kterou mi skočila. Pořádně se ani nestihneme rozloučit. Jdu ubytovat Ušáka, který je z toho převozu celý nesvůj, snažím se nevzbudit Václava, což se mi nepovede, a konečně jdu spát. Je to za mnou! Přežila jsem to! I když v tu chvíli se cítím víc mrtvá než živá.

 

Tímto dnem skončilo jedno období v mém životě. Čekají mě nové výzvy a zkušenosti, jiný režim, spousta práce. Bojím se i těším zároveň.

 

Více fotek najdete jako vždycky na mém Instagramu a taky nově na Instastories, které jsem začala používat (i když to zatím moc neumím:) a úplně jsem tomu propadla:) Jo, já vím, že jsem asi tak sto let za opicema:)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Rachel roo - Komentář

17. 9. 2017 0:50

23.. Jakou spolupráci? Gratuluju!

Tyhle články miluju a vždycky se na ne těším. I když teda úplně nemám radost z toho jak se ničíš stresuješ deptáš apod. ☹️