Jdi na obsah Jdi na menu

20. 10. 2017

Hlášky z Humbooku

 

humbook.jpg

 

Není mi dobře, klasika. Proč jsem čekala, že mi jednou bude přáno? Nejradši bych ležela v posteli, ale na Humbook jsem se dlouho těšila a navíc mám VIP lístek, takže polykám léky a vyrážím.

 

MeetFactory je bohužel od mého bytu vcelku daleko a já jsem blondýna, takže mi ujede autobus, v totální pustině 20 minut čekám, píšu Wendy, že někde bloudím, projedu se po Praze a konečně dorazím na Lihovar. Mám sice staženou mapu v mobilu, ale ani tak se nejsem schopná zorientovat, třikrát to obejdu dokola, najdu někoho, kdo aspoň tuší, kudy mám jít – a hle, očividně jsem na správné cestě. Jen doufám, že ty šipky s názvem Humbook nějaký zlotřilý vtipálek neotočil. (To, že je na chodníku šipka s logem MeetFactory, byť pořádně ošlapaným, si samozřejmě všimnu, až když jdu zpátky. Jak říkám, blondýna).

 

Vyfasuju VIP balíček, hned u vchodu se potkám s Wendy a s Dory a vyfasuju čokoládičku (tak se mi to líbí). A pak začíná ztrácení a hledání se v davu, stěžování si na příšerný vzduch, chození ven nadechnout se (vzduchu a nikotinu) a tvoření blogerských kroužků, kde víc než knihy řešíme práci, spolupráce, víno a tak. Náš kroužek se strategicky přesouvá podle toho, kde je více vzduchu a méně lidí.

 

Já: …víno.

Všichni: Víno?

(Nejsme booklovers, ale winelovers. Nebo už jsme alkoholici? Nebo jsme prostě jen Češi? I když to jsem měla říct „pivo“.)

 

Jdeme se podívat na workshop s Markétou, kde dostanu depresi, protože zjistím, že půlku věcí nedělám, a o dalších vůbec netuším, že bych je dělat měla. Aspoň okouknu, jaký má stativ, takže Ježíšku, hádej, co chci k Vánocům? Bohužel ozvučení je vcelku pekelné a všechno se prolítá s akcí ve vedlejším sálu, kde vypuká Dvacet let Harryho Pottera. Okouknu profesora Snapea, ale bohužel není to Alan, takže usoudím, že má účast je zbytečná. (Beztak bych chtěla do Bradavic jen proto, abych zjistila, co – a hlavně jestli něco – nosí pod tím černým hábitem, že.)

 

Znovu vytvoříme kroužek, okupujeme červené křeslo (jednoznačně nejfotogeničtější věc na Humbooku) a děsíme lidi, co by si chtěli zkusit, jaké je to být booktuberem.

 

Markéta: Děsíte mi lidi.

Já: My jsme hodní, nemůžeme nikoho děsit

Markéta: Já to myslela tak, že je tu na jednom místě spousta velkých osobností

Většina z nás: My jsme malé osobnosti. (Myšleno výškou, případně váhou:)

 

Je půl třetí a zjišťujeme, že jídlo u stánků definitivně došlo. Z kafe se žít nedá (a já ho nemůžu). Mlsně pokukujeme po té hromadě čokoládiček, co má Dory v krabici, ale usuzujeme, že místo cukru to fakt chce něco normálního. To normální je pizza, kterou Dory objedná. Problém nastane s tím, kde ji sníst. Nakonec si ji vezmeme na přednášku Ládi Zibury a říkáme si, že jsme fakt VIP, když to máme i s jídlem. Kombinace jídla a prince Ládíka mohu vřele doporučit. A vlastně ho můžu doporučit i bez jídla, i když mě nejvíc pobavil tím, jak ironicky poznamenal, že na každou položenou otázku dokáže odpovědět tak, aby ji vůbec nezodpověděl.

 

Kolem nás se tvoří fronta, protože princ Ládík jde dávat autogramy.

Dory: To asi nebude na nás, co?

Já: Musíš si počkat.

Dory: Ts. Napíšu knihu a koupím si nový svetr a taky na mě bude tolik lidí!

 

A tak je to pořád dokonala, ztrácíme se a hledáme, kroužek se přesouvá a přeskupuje a pusy nám jedou jako namazané. Pro mě jsou totiž tyhle akce hlavně o lidech. Je to totiž ideální příležitost se sejít tváří tvář, poznat nové lidi, pokecat si (i když ne o knížkách, tak o tom, co děláme). Protože nikdo jiný nebude poslouchat vaše nářky, že vám zase nejde vyrendrovat video, že je venku tma, že se vám fotky na chlupatém koberci nelíbí, že nemáte stativ, že vám pošta zase ztratila balíky a že ty knížky prostě nestíháte číst, tak zaujatě jako jiný bloger. (Oprava, nikdo jiný než knižní bloger je nebude poslouchat vůbec:)

 

Organizátorka (na Molly v knize): Můžete se posunout?

Zuzka: Potřebujete tu židli? (zvedá se)

Organizátorka: Ne, ale potřebuju do těch dveří za váma.

Dory: Tam jsou nějaké dveře?

Já: Tam zavírají blogery, co dost nepřispívají na Instastories ( zvědavě nakukuju dovnitř). Hm, to je hustý…

Dory: Třeba nás tam zavřou.

Já: Klidně.

Dory: To by ti nevadilo?

Já: Když tam bude wifi, tak ne. Vlastně kdyby mě někdo hodil do díry, kde budu mít připojení k internetu, tak zařvu: hurá, dovolená. Jen by mi tam mohl ještě třikrát denně donýst jídlo. To by bylo.

 

Takže děkuji celé té naší blogerské bandě (jmenovitě: Dorotě Noon, Malý knižní vesmír, Molly v knize (té navíc děkuju za moc hezký bacil, kterého jsem se pořád nezbavila:), Svět podle Marillee, Penny and books, Radši knihu, Orvokki, Eclectic Reader, She is a bookhaholic, Ondřej Mergl, Rachel Roo (příště si konečně taky musíme pořádně pokecat:)

 

A omlouvám se všem, na koho jsem zapomněla, já vás všechny sleduju, ale je mi přes třicet a mám paměť jako rybička a každý z vás má reálné jméno, přezdívku a ještě k tomu název blogu. Chápete, že tohle si prostě nejde zapamatovat? Pokud ne, tak jsem ještě mladí:) A jednou na vás taky dojde, muhehe. 

 

Blogerská banda: Jasně, nevěřte nám, YT a Instagram strašně klame. Všichni lžeme.

 

A fotku jsem ukořistila u Wendy, tak snad promine: (Akorát nevím, kdo nás takhle pěkně vyfotil?:)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář